Mirror’s Edge Catalyst Recenze

Sledovat Koupit Zde

Pořád naživu. Značka Mirror’s Edge se probudila ze zimního spánku a chce být zase relevantní. V roce 2008 někoho překvapila a potěšila, jiné zase odradila a nebavila. Většina hráčů ji ale svými peněženkami ignorovala. Z jedničky se stal dnes už dobře známý případ masivně propagované nové značky, která komerčně neuspěla. I proto jsme museli čekat na pokračování dlouhých osm let. Nazývat ale Mirror’s Edge Catalyst pokračováním není úplně přesné. Nejde ovšem ani o reboot, prequel nebo remake. A zároveň trochu ano. Catalyst je od každého něco a říkat hře můžete třeba „preboot“. Nebo druhý pokus. Nakonec je to ale vlastně jedno. Podstatné je, že „dvojka“ na první díl nenavazuje a její znalost pro hraní nepotřebujete.

Příběh? Něco tu je, no…

Třeba o příběhu a postavách z jedničky nemusíte před hraním dvojky vědět vůbec nic. Příběh dvojky je stejně pouze hybatelem hratelnosti a není moc důležitý. Obsahuje jedno klišé za druhým a kvůli předvídatelnosti ztrácí na hlubším významu skoro jakákoliv scéna. Klišé se při vstupu rozdávalo i všem postavám, mezi kterými chybí snad jen přitroublá vtipná figurka a záporák s ruským přízvukem.

Jinak je tu všechno. Od namyšleného frajírka, co vás nemá v oblibě, až po nekompromisní šéfovou jedné buňky odboje. Ta zase nehledí doprava ani doleva a je ochotná jít za svým cílem doslova přes mrtvoly. Nechybí samozřejmě ani stydlivý nerd, neustále zavřený ve svém doupěti, který to umí s technologiemi lépe než s lidmi. Jen s tím rozdílem, že konkurz na roli divného ajťáka vyhrála hezká slečna

Jednotlivé mise prokládají regulérní animačky, ale uvidíte i několik komiksových variant, známých z jedničky, které sice vypadají hezky, ale až na výjimky se toho v nich moc neděje. Většinu děje totiž většinou dovysvětlí přítel na telefonu, zatímco vy si to už šinete k prvnímu bodu.

Stejně jako jsou předvídatelné postavy a hlavní pointy příběhu, je předvídatelný i závěr hry. Nechci spoilerovat, čili se omezím na konstatování, že závěr prvního dílu mi přišel podstatně lepší po všech stránkách. Byl zajímavější i vzhledem k hratelnosti, příběhově a také svým emocionálním nábojem. Závěr Catalyst sice není nedomyšlený nebo uspěchaný, ale moc daleko k tomu nemá. A závěrečný song Warning Call od Chvrches není špatný a do hry se hodí, ale na Still Alive nemá.

o_e08d0012

Povědomé první krůčky

Opět hrajete za Faith, která se na začátku dostanete z vězení. Moc tam ale neposilovala, protože najednou neumí ani kotoul nebo rychlou otočku o 180 stupňů. Po menší kalibraci očního implantátu jí každopádně naskočí odpovídající rozhraní a můžete se s ní pustit do boje proti zlé korporaci.

Dvou největších změn v Mirror’s Edge Catalyst si všimnete hned v prvních minutách: otevřený svět a velmi lehké RPG prvky. V jedničce nebylo ani jedno a nechybělo jí to. Catalyst sice z obou prvků těží, ale hra na tom nestojí, ani nepadá. V DICE se při vývoji obecně moc neutrhli ze řetězu a odvahu provádět zásadnější inovace nechali raději stepovat za dveřmi. Možná je ale brzdil i omezený rozpočet, protože novému dobrodružství Faith by slušela mnohem větší péče.

Sami to na hře pocítíte už od prvních chvil. Všechno v Mirror’s Edge Catalyst působí dobře a zároveň obyčejně. Od začátku do konce máte pocit, že by vývojáři mohli a měli po tolika letech vyčarovat mnohem více „parády“. Je až překvapivé, jak se Catalyst podobá první hře. Na fungující prvky prvního dílu tvůrci nasadili nové systémy, ale jinak je hra opravdu (a kupodivu) stejná. Fanoušci prvního dílu se tak budou okamžitě cítit jako doma, ale nedivil bych se, kdyby ostatní ohrnuli nos. Stejně jako před osmi lety…

Zase ty souboje

Skvělým příkladem posunu vpřed, který ale není dotažený, je akční stránka hry – proklaté souboje, které spoustě hráčů v prvním díle přímo vadily. Vývojáři se poučili a v Catalyst už Faith nemůže sebrat nepříteli zbraň a začít střílet. Bezpečnostní složky můžete jen fackovat a kopat, maximálně k tomu lze použít ještě odraz od zdi. Nebo se můžete drtivé většině soubojů vyhnout, což je dobře, protože přesně to fanoušci jedničky chtěli.

Souboje jsou navíc výrazně jednodušší. Kolikrát stačí kolem policistů s obuškem kroužit a kopat do nich. Shock Protector a Enforcer po vás už střílí, ale obě složky asi prošly intenzivním kurzem střelby u Stormtrooperů. Když kolem nich kroužíte a hýbete se, buď vůbec nestřílí, nebo vás netrefí. Finální Sentinelové jsou sice trochu nepříjemní, ale stačí si hlídat vzdálenost a mít trpělivost.

o_4d72a897

Obecně souboje nepředstavují žádnou velkou překážku a většině z nich se můžete vyhnout. Problém nastává v momentě, kdy vás hra do soubojů nutí – střelci jsou pak najednou až podezřele přesní, zatímco máte plné ruce práce s nepřáteli na blízko. Faith totiž na sobě nemá žádné brnění a po pár ranách jde k zemi. Rány a kopance ji navíc na chvilku zastaví, zatímco po útocích Sentinelů udělá kotoul vzad. Některé souboje jsou tak nadmíru frustrující hlavně kvůli tomu, že se po jedné chybce zacyklíte do animací, ze kterých se jen obtížně hledá cesta ven.

Dva frustrující souboje, kdy jsem měl sto chutí prohodit PlayStation oknem, byly ale v kontextu celé hry spíše výjimkou. Všechny ostatní potyčky sice nebyly nějak výrazně zábavné, ale zároveň nebyly ani frustrující. Pokud to jde, je zkrátka nejlepší utéct a nepřátelům se vyhnout. Pomůže vám s tím nový systém vylepšování schopností.

Zbytek a zdroj recenze zde

7

Dobrý

Ztracené Heslo