Prey Recenze

Sledovat Koupit Zde

Verdikt:Vynikající first person akce se silným RPG elementem, která svými citlivě nastavenými systémy a fantastickým game i level designem umožňuje nespočet přístupů k hratelnosti. Je ověnčená poutavým příběhem, skvělým scénáristickým prokreslením, nemilosrdně strhující atmosférou, a nedovoluje ani kritiku logických nedostatků, protože všechno pečlivě vysvětluje. Technicky je v podstatě bezchybná a běží výborně. Nad hrstkou drobných nedostatků lze bez problémů mávnout rukou.

Proč je vesmír černý? Představte si, že by astronauti během sovětsko-amerických kosmických závodů nenašli jenom vzduchoprázdno a finále by nebyla procházka po bledém měsíčním povrchu. Místo toho by došlo k objevu, který by nás přinutil se na černočerný prostor mezi hvězdami dívat s úplně jiným respektem a strachem. V temnotě se skrývá rasa Typhon. Nezná city, koncept utrpení je jí cizí. Budete její kořistí. Budete Prey.

Poklona sci-fi

Ve hře si obujete boty doktora (nebo doktorky) Yu, vědce, vynálezce a průkopníka výzkumu technologií, založených na využívání Typhonů a jejich genetického materiálu. Žádné tabu mu není cizí, a přestože má nejspíš v zájmu vyšší dobro, účel pro něj světí opravdu jakékoli prostředky. To zní jako recept na katastrofu par excellence, a jistě nikoho nepřekvapí, že se věci skutečně vymknou kontrole – jinak by přeci nebylo co hrát. Yu se ocitá na vesmírné stanici, zřejmě sám, a v periferním pohledu se převalují inkoustoví běsi. Přerod v neohroženého hrdinu a cesta za záchranou může začít…

…což by stačilo jako úvod do příběhu, kdyby Prey byla obyčejná hra. Ale Prey není obyčejný titul. V případě, že byste od něj očekávali jen prvoplánovou černobílou pouť za vyhlazením vetřelecké hrozby, vyrazí vám dech a usadí do křesla takovým způsobem, že by to člověk od hry snad ani nečekal.

Hlavní dějová linka prostupuje jak nervová soustava skrz celou vesmírnou stanici. Na mnoha místech se větví a nabízí řadu nepovinných odboček. Má pointu, vysvětluje, ale zároveň pokládá otázky. Nutí k zamyšlení. Je tak zajímavá, že z vedlejších misí se stávají vlastně mise hlavní, protože je zkrátka budete chtít dělat, řešit, dozvídat se víc. Krom toho, řada z nich vám po splnění ještě nějakým způsobem ovlivní hratelnost či pomůže přežít.

Když se člověk snaží kriticky uvažovat o příběhu, často ho napadnou věci jako „A proč neudělali tohle? A proč to nevyřešili takhle, vždyť to přeci úplně bije do očí!“ Ani zápletce Prey se podobné úvahy zpočátku nevyhnuly, aby je ale záhy střídal široký a spokojený úsměv, když děj v podstatě všechny podobné dotazy uvěřitelně a logicky vysvětluje. Pár drobných otazníčků sice zůstalo až do konce, ale jednalo se spíš o záležitosti, které lze bez problémů odpustit jako pochopitelné ústupky hratelnosti.

Vedlejší úkoly navíc nejsou lineární, ani vás vlastně nijak nebudou bít do očí. Někdy se spustí vaší prostou přítomností, jindy se stane úplně něco jiného, než byste čekali, a v některých případech je zase nutné si například přečíst korespondenci na počítači v jedné z kajut, aby se spustila sekvence dalších událostí.

Když je minete, nic se nestane, zážitek vám to nepokazí. Ale hádám, že to se stejnak nejspíš nestane, protože průzkum a odhalování dějového pozadí je natolik poutavé, že prostě nutí prošmejdit každý kout a nabourat se na každý harddisk. Tak to má vypadat, když je hra jednoduše dobře napsaná. Mimochodem, drtivá většina informací o postavách a jejich charakterech se skrývá právě v různých zápisech. Pokud chcete vědět, s kým máte vlastně čest, čtěte.

Šroubování napětí a závěrečný fantastický tah na bránu celé zápletky by vyšuměl do ztracena, kdyby nebyl korunován pořádným finále. Ani zde však Prey neselhává a tasí něco, nad čím by pochvalně pokyvoval hlavou i Philip K. Dick. Konec nevysvětluje úplně stoprocentně všechno, ale drobná nejistota, která zůstává, je naprosto cílená. Je to ten druh, ze kterého si jeden hryže nehty, a před usnutím nelze než dumat o tom, co právě viděl. Zakončení má hra mimochodem víc – v závislosti na tom, jak se budete chovat a rozhodovat.

Souboj lovců

Na úvod povídání o hratelnosti se zbavme příměrů, které by stejnak musely dříve či později padnout – System Shock, Deus Ex, Dishonored. A pochopitelně, ještě jedna výrazná podoba na závěr – Prey se hraje také jako vesmírný BioShock s větším důrazem na stealth a taktiku. Co to znamená? Místo plasmidů si bodáte do hlavy neuromody, ale dopad je praktický stejný – otevírají řadu užitečných nadpřirozených i přirozených schopností. Co to onen neuromod vlastně je, to vám hra samozřejmě ve správné chvíli povypráví.

Také je potřeba si ujasnit, že Prey rozhodně není čistokrevná střílečka. Tomu by napovídal například počet konvenčních zbraní, kterých dostanete do rukou všeho všudy asi tak pět. Balistická munice je navíc proti typhonským děsům katastrofálně neúčinná (ano, i to má své příběhové vysvětlení). Nepřátelé jsou mocní, hroziví a nemilosrdní. Sály vesmírné stanice překypují hutnou atmosférou, úzkost svírá hrdlo, a když na druhé straně síně vidíte, jak se v polostínu vlní tvar z nočních můr, snažit se spíše schovat nebo plížit se najednou jeví jako velmi lákavá možnost. Minimálně v úvodu je Prey tísnivá, skoro hororová záležitost.

Zbytek a zdroj recenze

8.7

Skvělý

Ztracené Heslo