Recenze

Sledovat

Snad okolo žádného jiného dílu Call of Duty se nestrhl po představení hry tak negativní poprask jako v případě Infinite Warfare. Zasazení do vesmíru a implementace kosmických bitev ve stíhačkách pohnula žlučí spoustě fanoušků, kteří nedokázali unést, že se jejich oblíbená série vyvíjí, zatímco oni pořád sedí ve stejném sklepě doma u rodičů. Pravdou nicméně zůstává, že tak provařená značka jako Call of Duty potřebovala nakopnout novým a zajímavým směrem – klidně rovnou do vesmíru.

Bůh války 

Jádro singleplayerové kampaně vychází z klasického futuristického klišé, kdy nerostné zásoby Země došly, lidstvo se rozlezlo po Sluneční soustavě a na Marsu vznikly nové kolonie. Jak ale přicházely další generace dětí, které se narodily mimo modrou planetu, objevovaly se trhliny. Jednoho dne tak začali Marťané vidět rudě, rozhodli se vyhlásit Zemi válku a vy jste se ocitli přímo v jejím středu.

Coby kapitán Reyes brzy povýšíte, získáte svou bitevní loď a začnete v duchu guerillové války skákat po soustavě a záškodničit na silách hlavního záporáka, kterého již tradičně hraje filmová nebo seriálová hvězda – tentokrát Kit Harington, kterého znáte ze Hry o trůny. Bohužel však Harington dostal velmi málo prostoru, v hereckém podání je zcela nevýrazný, a kdyby namísto něj zaskočilo nějaké daleko levnější „ucho“, pravděpodobně by odvedlo podobnou práci.

Dohánění konkurence 

Zatímco hlavní záporák je úplně nudný, to samé se nedá říct o vedlejších charakterech, které vás během boje doprovázejí – ať už je to vaše spolehlivá parťačka Salter, správňácký velitel mariňáků nebo ukecaný robot zvaný ETH.3n. Infinite Warfare si nehraje na příběhové veledílo. Postavy jsou tedy černobílé a přímočaré. Když potřebujete, řeknou vám, co chcete slyšet, nebojí se popichovat mezi sebou a občas utrousí i nějaké to moudro. Celkově vzato není náročné si je oblíbit, a když se začnou utahovat dějové závity, docela vám na nich bude záležet.

Problém je nicméně v tom, že se Infinite Warfare příliš nevyvedlo načasování. Vzhledem k tomu že hra vyšla těsně po Battlefield 1 a Titanfall 2, neubrání se přímému srovnání, ze kterého nevychází vítězně. Naopak zápletkou nedosahuje kvalit konkurence. Zatímco chaos a běsnění z první světové v šesticí srdceryvných příběhů z Battlefield 1 útočí střemhlavě na city, Titanfall 2 zase staví do popředí pouto mezi člověkem a strojem. Infinite Warfare dávkuje srdceryvnost vyjma konce jen velmi skromně a přátelství s ETH.3nem nepůsobí dostatečně futuristicky, protože se dotyčný chová úplně stejně jako člověk – jen má několik dovedností nad rámec obyčejnosti. A tak nakonec dějová linka kosmické války přímo neurazí, ale ani nenadchne.

Verdikt:Infinite Warfare se svým způsobem urvala ze řetězu a minimálně kampani pro jednoho hráče i zombie módu to prospělo. Ani jedna z uvedených složek však nenabízí dostatečně kvalitní zážitek, kterým by hra mohla soupeřit se současnou konkurencí. Multiplayer je sice robustní, ale zcela obyčejný, a navíc jej sužuje řada nepříjemných chyb. Celkový zážitek navíc sráží technický stav hry. 
Absence gravitace

Chtělo by se říci, že stejně jako každý rok se nový díl Call of Duty hratelností nikam neposunul. Letos se však klasické koridorové vyvražďování gumových panáků střídá s výpravami do vesmíru v kokpitu lodi nebo ve skafandru. Pořádně si užijete arkádových soubojů stíhaček, při kterých všechno vybuchuje, nikde není bezpečno a tempo je naprosto hektické.

Tu a tam také vyrazíte do prostoru bez gravitace, kde můžete nepřátele likvidovat vystřelovací harpunou, nebo se prostě jen pro radost vznášet a kropit okolí smrtí. Zajímavé je také prostředí, ve kterém se všechna nová akce odehrává, neboť osciluje mezi planetami, jejich měsíci a palubami vesmírných lodí. Klasicky si sice užijete mráz, déšť a další podmínky, například na Europě či na Marsu.

Nevytratily se navíc ani vylepšené obleky, díky kterým zvládnete dvojitý skok, běh po zdi nebo skluz na kolenou. V tomto případě však opět musím vytáhnout srovnání s Titanfall 2, kde máte k dispozici stejnou sadu pohybů. V provedení hry od Respawn jsou ovšem plynulejší, intuitivnější a mnohem lépe s nimi pracuje design úrovní. V Titanfall 2 zkrátka působí přirozeně, jako nedílná součást hratelnosti. V Infinite Warfare jsem se nemohl ubránit pocitu, že jde jen o blbůstku k občasnému pobavení.

Zbytek a Zdroj Recenze: Zde
6

Ujde

Ztracené Heslo