Watch Dogs 2 Recenze

Sledovat Koupit Zde

Přiznám se, že přesnou definici „mileniála“ jsem si musel vyhledat na Wikipedii. Až pak jsem zjistil, že jím vlastně jsem a čistě teoreticky bych měl být cílovka hry Watch Dogs 2. Po několika desítkách hodin mi ale přijde, že Ubisoft tuhle 18+ hru cílil na věkovou skupinu, u které je plnoletost spíše maximálním než minimálním doporučeným věkem. Pokud jste starší mileniál, budete u hry často obracet oči v sloup, ale přesto ovladač jen tak neodložíte. Pokračování pokusu o „hackerské GTA“ se totiž nebálo vyvodit důsledky z nemastného a neslaného prvního dílu a začít na čerstvě zformátovaném disku. Pryč je Aiden Pearce se svým kabátem, přivítejte Marcuse Hollowaye – mladého Afroameričana s nadáním pro hackování všechno možného i nemožného.

Příběh, postavy, scénář

Marcus má svůj specifický přístup a schopnosti, které ho krátce po začátku hry dostanou do hackerské skupiny DedSec, kde začíná váš odboj a vzpoura proti korporacím, vládám a jiným hackerským skupinám. Vaším úhlavním nepřítelem je sice nějaký Dušan Nemec, ale ten stojí spíše na pozadí. Jednou tak bojujete proti jedné korporaci, pak proti druhé, následuje FBI, nějaký gang a tak dále a tak dále. Na jakoukoliv zajímavou příběhovou linku či alespoň vedlejší zápletku zapomeňte.

Všemi příběhovými misemi se vine ono nudné: „Oni jsou velcí a zlí, chtějí zneužívat naše osobní data, a to si nenecháme líbit. Jdeme hackovat!“ Což o to, nudný a stereotypní příběh bych dokázal hře odpustit, ale na oplátku bych od ní chtěl třeba zajímavé postavy s dobrými dialogy. Jenže to vypadá, že na scénáři Watch Dogs 2 pracoval amatér, po kterém to pak přepisoval mistr Lindelof.

Nešvar nejednoho hollywoodského filmu je tu všudypřítomný a každou chvíli narazíte na dialog, ve kterém si mezi sebou skupinka elitních hackerů vysvětluje naprosté základy a příliš obecné koncepty. Samozřejmě, že jde o známou berličku, kdy scénárista promlouvá k hráči a vysvětluje mu, co se bude dít. Akceptovatelné by to bylo v případě, kdyby byla v hackerské skupině alespoň jedna osoba mimo obor nebo po mozkové mrtvici. Tak tomu ale není, byť se přesně tímto způsobem hrdinové v každém třetím rozhovoru chovají.

K definitivnímu obracení očí dopomáhají také přepáleně stereotypní osobnosti postav – ani jedna mi nepřišla zajímavá. Naopak mě většina z nich štvala. Nechybí tu zastydlý nerd, co má problémy s mluvením, excentrický frajírek s maskou a zajímavý není vlastně Marcus. Aiden Pearce také nebyl etalon sympaťáka a Clara jako by vypadla z Larssonova pera, ale zdejší sestava je spíše trapná, než aby vzbuzovala obdiv či jiné pozitivní emoce.

Snahy vývojářů postavy oživit a dát jim výraznou osobnost si cením, jen se naprosto míjí účinkem. Co by mělo být podle vývojářů hrozně cool, je ve skutečnosti příšerně trapné. Na druhou stranu si uvědomuji, že styl oblékání, vyjadřování a vystupování je navýsost subjektivní záležitostí a kdo ví, možná jsem jen starý a celý koncept jsem nepochopil. Mimochodem, některé memy, hlášky a vizuální identita DedSecu na mě chvílemi působila tak, jako by ji dělal také někdo starý a nechápající. Někdo, kdo se ve svých představách o hackerech zasekl v druhé polovině devadesátých let.

Relativně normálně působil Dušan Nemec, jenže ten se ve hře moc neobjevuje. Vlastně jsem po většinu kampaně ani moc nevěděl, oč mu jde a ani ve mně nevzbuzoval jakékoliv negativní emoce. Samotný závěr hry, včetně poslední konfrontace s Nemcem, byl také spíše slabý. Jakkoliv tak byl první díl příliš vážný a svým způsobem „temný“, dvojka je zase opačný extrém.

Hratelnost

Jakkoliv se vývojáři nepochlapili s postavami a příběhem, trefili se do černého s městem. San Francisco je velké, prosluněné, barevné a hlavně zábavné. Každá část má svůj styl a byť nejsou rozdíly mezi jednotlivými částmi města výrazné, Palo Alto si s centrem města opravdu nespletete.

Tematika hackování zůstala z jedničky a prostupuje skrz naskrz příběhem i hratelností. Hackovat jde téměř všechno, co v sobě může mít byť jen náznak elektroniky. Od mobilních telefonů, přes vozidla a kamery, až po plošiny, semafory, jeřáby či kanály. U všech objektů máte často čtyři možnosti hacku. Zmáčknutím L1 se automaticky provede základní akce, což je například u skříňky s pojistkami výbuch. Pokud ale L1 na pojistkách podržíte, dostanete čtyři možnosti: pojistky vypnout, vyvolat výbuch, udělat malý zkrat, co přiláká nejbližší stráž nebo onen výbuch nastražit tak, aby se aktivoval poté, co se stráž přiblíží na dosah.

Kontextové akce se samozřejmě liší podle typu předmětu. Například u dveří najdete místo výbuchu otevírání a zavírání. Všechno hackujete opět přes mobilní telefon a nově také skrze dálkově ovládané vozítko a drona. Ještě předtím budou ale vaším nejlepším přítelem kamery, které jsou prakticky všude. Stačí nahackovat jen jednu, a pak se už z první kamery dostanete do druhé, z druhé do třetí, a tak můžete přeskakovat a zkoumat celý objekt, aniž by se Marcus pohnul.

Zdroj a zbytek recenze zde

 

8

Skvělý

Ztracené Heslo